Gabe Suarez o pocitech v boji

gabe_suarez

Gabe Suarez je jedním z nejlepších světových instruktorů bojové střelby na světě. Přinášíme překlad jeho článku, ve kterém mluví o pocitech z boje. Netýká se zdaleka jen oblasti bojové střelby, ale v podstatě jakéhokoliv skutečného boje…

Ne, teď nepřijde naše společná citlivá chvilka. Ale pojďme se pobavit o tom, co Bruce Lee nazýval „emoční náplň.“ Nikdo nikdy nezabil nepřítele bez určité formy emoční angažovanosti.

Existuje několik kodifikovaných odpovědí na násilí. Jsou to boj – útěk – zamrznutí – póza – vzdání se. Správné odpovědi se můžete naučit a já velmi silně věřím, že v praxi budete reagovat tak, jak jste se reagovat naučili. Bez přípravy jsou vaše reakce nepředvídatelné.

Jako mladík vstupující do policejní služby jsem sedával a poslouchal řeči všech těch policejních psychologů, kteří nám vyprávěli o post-traumatické stresové poruše (ačkoliv tehdy se tomu tak neříkalo) a všech těchhle věcech. Ale já byl blázen… Měl jsem svůj názor na to, jak by věci měly fungovat. Možná za to může moje krev dobyvatele… Možná doba, kdy jsem zápasil v plnokontaktních disciplínách. Nevím, každopádně myšlenka, že budu litovat smrti někoho, kdo se mě pár vteřin před tím pokusil zabít, se mi zdála.. No, blbá.

Moje první zkušenost…kdy jsme si navzájem koukali do očí…byla s chlapíkem, který střílel lidi na pláži. Navázal jsem kontakt a zabil ho brokovnicí, jakmile se ke mně otočil se svou Berettou. Technicky nešlo o obtížný výstřel. Emočně jsem cítil nadšení a nával adrenalinu. Šel jsem do přestřelky s rozmyslem. Nedostal jsem se do ní náhle, překvapen. Po službě jsem šel domů spát. Nic, co by stálo za řeč.

O šest měsíců později jsem na při přestřelce v samoobsluze objevil koncept uhýbání z místa útoku. Byla to situace tři na jednoho. Když jsem vystřelil, a jak oni vystřelili na mě a minuli, můžu vám říct, že jsem se nebál v tom smyslu, že bych cítil „moderní strach.“ Jasně, byl jsem „v boji,“ ale šlo o něco víc… Nepřál jsem si, abych byl někde jinde. Měl jsem tam tři špatné chlápky…tak schopný, jak jen to jde (každý z nich už zabil pár lidí). Byl jsem ve stresu…ale bylo tam ještě něco jiného…něco, co jsem nikdy neřekl chlapům z oddělení vnitřního vyšetřování nebo kriminalistům z oddělení vražd…a to přes to, že tehdy ještě stály na naší straně.

Měl jsem radost, že bojuju.

Francouzi pro to používají termín Joie de Guerre. Evokuje to představu velmi starého evropského přístupu nebo charakteru, minimálně v tradici. Popsal bych to jako lásku k boji, čistou radost z dobrého boje. Možná jde o něco, co jsme v dnešní době post-rytířské změkčilosti ztratili, ale já jsem to uvnitř cítil, když kolem mě létaly střely těch gangsterů.

Později ten samý červen jsem byl v dalším boji. Šílený syn vyběhl z domu svého otce a běžel na nás s řeznickým nožem. Byl jsem si jistý v kramflecích stran toho, co s ním můžu udělat. Zpacifikoval jsem ho jinými metodami a zachránil mu život. Pamatuji si pohled jeho otce, když se koukal na svého šíleného syna ležícího v bezvědomí, ale stále živého. Děkuji bohu, že jsem ho před jeho otcem nezabil…ale šlo o volbu založenou na analýze událostí.

V září jsem pak naháněl tři ozbrojené pachatele násilného vloupání do nejtemnějších zákoutí L.A. Ta honička by nechala spisovatele detektivek blednout závistí. Moje auto řídil chlapík jménem Gary Barbaro, který měl místo krve ledovou vodu a řídil jak Niki Lauda na perníku s Red Bullem. Auto jsme vraceli bez bočních zrcátek a odřené, jak jsme se snažili získat pozici pro střelbu.

Špatní hoši bourali a já vyskočil z auta, které ještě nestálo, a smál se jako malé děcko na pouti, když jsem střelil prvního násilníka a překročil ho, jak jsem mířil na dalšího. Cítil jsem se skvěle – silný, čistý a v pohodě.

O chvíli později, na jiném místě a v jiném životě – jak by někdo mohl říct – špatný chlápek vyskočil ze tmy se svou pistolí. Uhnul jsem z dráhy a zabil jsem ho. Jak jsem reagoval, necítil jsem nic…jenom tisíce opakování drillu…tentokrát s větší mírou naléhavosti…ale to samé. Pak úsměv a úleva, když jsem viděl jeho mrtvého a sebe živého.

„Každý muž, který zná sílu radosti z bitvy, ví, jaké to je, když mu v srdci povstane vlk.“

Kdybych mohl mluvit s Teddym Rooseveltem, autorem tohoto verše, řekl bych: „ano…vím, jak to myslíš, brácho.“

Hodně z toho, co jsem napsal, je extrémně politicky nekorektní, ale ve svých padesáti je mi to fuk (je mi stejně jako Van Dammovi…možná půjdu a zvednu jeden z těch Volvo kamionů). Mým cílem je ujistit ty z vás, kteří jdou do boje, že je nejen přijatelné, ale dokonce i žádoucí, když si boj užijete.

Můj závěr je následující. Nebojte se špatných chlápků. Špatný chlápek se musí bát vás. Vy jste jejich nejhorší noční můra…vy jste to, čeho se bojí…tvor mnohem zabijáčtější, mnohem chladnokrevnější, mnohem ochotnější sáhnout k násilí než oni… A nejenom to, ale boj vítáte s úsměvem a škodolibou radostí, že vám bůh ve své milostivosti dal další terč, který můžete poslat do pekla.

Zůstaňte nebezpeční, přátelé.

Pavel Houdek

Pavel Houdek je dlouholetým studentem bojových umění a sportů. Posledních šest let se věnuje reálné sebeobraně a ozbrojenému boji (nože, tyče). V současnosti působí jako šéfinstruktor projektu moderni-sebeobrana.cz.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>